Tongariro je nejstarším národním parkem Nového Zélandu, nachází se v něm tři aktivní sopky – Ruapehu, Tongariro a Ngauruhoe. Poslední zmíněná je jistě známá fanouškům Pána Prstenů jako Hora osudu. Mně to bohužel nic neříká, zatím jsem tuto trilogii neviděla (Ano, byla jsem na Novém Zélandu, aniž bych to viděla. Ne, nestydím se za to).
Tongariro Alpine Crossing je jednodenní výšlap, který patří mezi devět tzv. Great walks Nového Zélandu, což jsou turistické trasy vedoucí přes nejzajímavější a nejkrásnější místa na ostrovech. Jednodenní trasa vede mezi dvěma sopkami, je dlouhá 19 kilometrů, začíná a končí na jiném místě. Řada turistů si tudíž zařizuje odvoz, který je přiveze ke startu a odpoledne vyzvedne v cíli.
Nás vezl milý stařík svým retrobusem. Během jízdy povídal spoustu zajímavých informací o národním parku i samotném výšlapu. Když ale zastavil u kraje silnice, aby nám pověděl jeho zážitky z vojny, už jsme jen nedočkavě koukaly z okna a moc nedávaly pozor, chtěly jsme být přece co nejdříve na trase.
8:10 hurá, začínáme! První tři kilometry úplná pohodička, rovinka po vybudovaných dřevěných chodnících. Od třetího kilometru začalo mírné stoupání a zanedlouho přišly Devil’s staircase, prudké stoupání po schodech do kopce. Z tohoto úseku jsem měla obavy, že nás odrovná hned na začátku, ale nakonec to rychle uteklo, vystoupily jsme do výšky 1600 m.n.m. a zaslouženě se kochaly výhledy do údolí.
Následující část byla odpočinková, rovinka kolem sopky Ngauruhoe až k Jižnímu kráteru. Poté jsme vyšlapali k Červenému kráteru, tentokrát již náročnějším terénem. To už jsme se slušně zadýchaly, ale odměnou nám byl neskutečný 360° výhled z nejvyššího bodu trasy 1886 m.n.m. Z jedné strany se tyčil pravidelný kužel sopky Ngauruhoe, z druhé strany rozlehlá ledovcová údolí a zajímavé úkazy vzniklé sopečnou činností. Ptala jsem se sama sebe, jestli jsem pořád na planetě Zemi. Nic podobného jsem nikdy neviděla.
Když jsem se otočila ve směru trasy, konečně jsem uviděla smaragdově zelená jezera Emerald, na tento pohled jsem se těšila nejvíce. Je to jedna ze známých fotek treku. Ta barva je vážně takhle zelená. #nofilterneeded.
Dostat se k nim byla pro mě nejadrenalinovější část túry. Z nejvyššího bodu se k jezerům scházelo po drtivé suti a kamenech, které nám podklouzávaly pod nohami. Pár šikovných jedinců to sjelo po patách nebo probrusilo jako na lyžích, někteří u toho padali na zadek, včetně ségry. Po legračním stylu sestupu jsem si konečně mohla užít pohled na jezera z blízka. Krása. Ze svahu pod jezery stoupal dým a nevábně tam smrděla síra.
Další část trasy vedla k jezeru Blue lake, které má také své kouzlo. Posledním jezerem, které na trase uvidíte je Taupo, nejvetší jezero na Zélandu. Tam nás začalo opouštět sluníčko a přibývalo oblačnosti. Posledních 8km trasy se schází dolů serpentinami. První část nabídla výhledy na jezero a okolní hory, poslední část trasy vede lesem, pohodový závěr výšlapu, ovšem poněkud jednotvárný a méně záživný oproti předchozím výhledům. Trasu jsme zdolaly za 7 hodin, což není rekordní čas, ale my nikam nespěchaly a užívaly si scénických výhledů.
Přechod trasy Tongariro crossing bylo jednodušší, než jsem čekala a výhledy naopak mé očekávání předčily. Opravdu k úžasu. Všem, kteří mají cestu na Nový Zéland, tuhle túru, která vede neobvyklou, často až měsíční krajinou, doporučuji. Na tůře jsem byla v lednu, vyšlo krásné, slunečné počasí a obavy z toho, že tam bude moc lidí, byly zcela zbytečné.