První měsíc v Aucklandu jsem nebyla moc spokojená (teď bych se tam klidně usadila napořád). V domě byla zima, často foukalo a pršelo. V práci jsem dostávala málo hodin, špatně jsem rozuměla a byla jsem nešťastná, že vydělávám méně a utrácím více než v Brně. Chybělo mi, že nemám s kým zajít na pivo, který je ale stejně hrozně drahý. Ségra byla od začátku naopak ze všeho nadšená, neztrácela pozitivní přístup a opakovala mi, že všechno bude dobrý, a že chvíle, kdy je člověk na dně, nás formují a posouvají dál (ano Aničko, vzpomněla jsem si na naše peklo na Sicílii). Ségra měla samozřejmě pravdu. A to jsme málem kvůli mému fňukání odjely pryč z Aucklandu.
Na instagramu jsem objevila super profil jednoho z místních podniků “The Gardens”, stylově zařízený venkovní bar, zeleň kam se podíváš. Za pár let si takový taky otevřu. Pomyslela jsem si, že tam musí být skvělý pracovat. Jedno odpoledne jsem se tam vydala s životopisem v ruce. Sotva jsem se přiblížila ke vchodu, zahlídla jsem za barem hezkýho sympaťáka, takže jsem se styděla ještě více a rychle se otočila na podpatku. Ihned jsem si ale uvědomila, že to prostě musím zkusit, nemám přece co ztratit a nakráčela jsem zpátky. Měla jsem štěstí, sympaťák za barem byl manažer starající se o tým. Za dvě minuty už jsem měla domluvenou zkoušku na další večer. Zkouška vyšla, za dvě hoďky práce jsem dostala pizzu a pivo. S obrovskou euforií jsem přišla domů a byla nadšená, že tam začínám pracovat.
Od myčky k Mojitu
První týden jsem pracovala jen v pátek večer, celou dobu sbírala sklenky ze stolu, dávala do myčky a leštila je. To mi vůbec nevadilo, líbila se mi atmosféra a všichni kolegové byli moc fajn. Bavili se se mnou, i když moje angličtina byla bída bídoucí, občas mi nerozuměli a dělali si z mého přízvuku srandu, samozřejmě jen v dobrým. Po směně jsme si sedli na drink na účet podniku. Hurá, mám s kým pokecat u piva 😀
Druhý týden už jsem pracovala v pátek i sobotu a občas mě pustili za bar. S přicházejícím létem přibývalo návštěvníků v baru, zlepšila jsem si angličtinu, míchala drinky o sto šest, a tak jsem dostávala více hodin a sklenky leštila už jen výjimečně. Taky mi přidělili nedělní směny, na ty jsem se těšila nejvíce – hrála tam živá hudba, méně lidí než v hektické pátky, -> více času na povídání si s kolegy i zákazníky #hardwork. Zase jsem byla šťastná a letní Takapunu si doslova zamilovala.
Díky za skvělé kolegy
Pracoval tam tým mladých lidí, většina místních, což bylo super pro zlepšení angličtiny. I když jsme po směně byli nejvíc unavení, vždy jsme aspoň na jednu sklenku sedli. Ve dnech volna jsem se stavila do baru jen tak, pozdravit kolegy a pokecat. V prosinci jsem ovšem chtěla v baru skončit, už jsem vytiskla i výpověď, byla jsem totiž čím dál více unavená a chodila z práce do práce. (O životě barmanky a třetí práci zase příště). Pak jsem ale přišla na směnu, kterou jsem si moc užila, vládla opět skvělá atmosféra a s kolegy byla sranda. Uvědomila jsem si, že tam skončit nechci. Moc by mi to chybělo.
The Gardens se pro mě stalo místem pohody, zábavy a dobrých přátel. Místem, kde jsem se během jedné směny stihla několikrát zamilovat do kiwáků v kostkované košili. Místem, kde jsem strávila část Štědrého dne a oslavila (i když pracovně) Silvestra. Místem, kam vždy zavítám při návštěvě Aucklandu.
A hlavně, v kanclu mě nikdo nerozesměje hláškou “Can I please have a Jameson with you on the side?;)”
A.
