Zdravím Vás z Vancouveru!
Města, kde cítím trávu na každém kroku, opečenou slaninu s javorovým sirupem přidávají ke každému jídlu a čínština je tu žádanější než francouzština. Návštěvě Tim Hortons zatím úspěšně odolávám, zato kaváren už jsem pár vyzkoušela. Vancouver je město neomezených možností, pravidelně se řadí mezi nejlepší města pro život. Každý si tu najde něco svého a část, kde se mu bude dobře žít. Ještě jsem neslyšela někoho, že by se mu tu nelíbilo. Sama jsem zvědavá na vlastní zkušenost.
První dny mi vyšly nádherně, ve Vancouveru mě přivítalo slunečné počasí. A tak jsem si mohla užít dlouhé procházky podél pobřeží s výhledy na zasněžené vrcholky hor. Nejvíce mě uchvátila ta sobotní. Byl to zrovna ten den, kdy jsem si říkala, že nikam nepůjdu, napsala si dlouhý to-do list a začala kolotoč hledání práce, bydlení, eventů… Ale když do bytu s velkými okny pražilo naplno sluníčko a z obýváku jsem sledovala, jak se paprsky slunce třpytí na hladině oceánu, neodolala jsem, a vyrazila na dlouhou procházku na druhý břeh Vancouveru, do Northu.
Výhledy kolem Stanley parku, zeleného srdce Vancouveru, byly úžasné a téměř jsem utíkala plná nadšení a zvědavostí, co uvidím za další zatáčkou. Většina kolemjdoucích mi opětovala nadšené úsměvy a ve vzduchu byla cítit pozitivní energie (že by tou trávou?), takové ideální sobotní odpoledne.
Když jsem došla k nábřeží v severní části, odkud jezdí seabus zpátky do centra, ukázaly se přede mnou moderní mrakodrapy města. V místním marketu jsem si objednala kávičku, pozorovala život kolem a čekala, až půjde slunce trochu dolů a pohled bude barevnější.
Zaplavila mě vlna euforie, takové té svobodné, cestovatelské, kterou mám spojenou s jízdou po Novém Zélandu, pozorováním východů a západů slunce, zdoláváním vrcholků hor.
Většinou začátky v novém městě nemám ráda, dokud nemám zařízené vše, co potřebuji, jsem nervózní a ve stresu, co mě čeká. Tentokrát to beru překvapivě s nadhledem. Přestože ještě nemám práci, nikoho tu neznám a za dva týdny nebudu mít kde bydlet, byla jsem v tu chvíli nadšená z nového začátku a měla pocit, že všechno je ok. Možná je to nadšením z objevování nového místa, nadšením ze všeho neznámého, neplánovaného a nejistého. Jako když jsem byla malým dítětem, dokázala se radovat z každodenních maličkostí, objevů a neřešila, co přijde zítra.
Což mi připomnělo kousek z knížky TŘINÁCT TISÍC DNÍ od Tomáše Hajzlera:
„Po nějakém čase jsem poznal, že cestování je jednou z nejlepších škol života. Je právě tou školou, která člověka spolehlivě vyvede z prošlápnutých kolejí a přinutí ho podívat se na svůj život z úplně nových úhlů. V této škole zákonitě zjistíte, co je a co není v dané kultuře normální, kdo jsme a oč v životě jde. Tato škola převrátí naruby názory, které měl člověk po léta zapsané v hlavě jako neměnné.
Uvědomil jsem si, že cestování může být dokonalou vášní — vášní pozorovat a skutečně vidět, přivonět a skutečně cítit, naslouchat, ohmatat a pro někoho třeba i poprvé v životě opravdu vnímat. Je to ta vášeň, kterou jsme v sobě všichni už jednou, jako malé děti, měli. Cestování může být svým způsobem i styl života. Nutno však podotknout, že se jedná o jakousi jednosměrku, z níž je cesta zpátky velmi obtížná.“
A tak si říkám, že je třeba ten život brát víc s nadhledem. Nestresovat se tolik dospěláckými povinnostmi, to-do listy, předsevzetími a cíli. Občas v sobě objevit to malé dítě. Dívat se na svět zvídavýma očima. Žít pro tuhle chvíli.
A.
