Pár měsíců po návratu ze Zélandu jsem se zamyslela nad tím, co mi rok u protinožců dal. Našla jsem pro každý měsíc jedno motto, které danou zkušenost/myšlenku vystihuje. Věřte ale, že toho je mnohem více, co si sebou nesu dál. Odvaha, pokora, laskavost, tolerance, skvělé přátelé, nádherné vzpomínky, vděčnost, důvěra v sebe i druhé, odhodlání dělat věci po svém…Myslím, že si spoustu věcí člověk uvědomí s odstupem času a možná to za rok budu vnímat úplně jinak.
1. „NEŘÍKÁM VÁM, ŽE TO BUDE SNADNÉ. ŘÍKÁM VÁM, ŽE TO BUDE STÁT ZA TO.“(Art Williams).
Jak už jsem psala dříve, začátek nebyl jednoduchý, často jsem si říkala, jestli mi to stojí za to. Na konci září se vše začalo pomalu měnit k lepšímu a já jsem byla každým dnem spokojenější.
2. „HLEDEJ KRÁSU A DOBRO VE VŠEDNÍCH VĚCECH A BUDEŠ ŽÍT RADOSTNĚJI.“
Druhý měsíc už jsme pracovaly naplno, čím dál častěji svítilo sluníčko, obědové pauzy jsem trávila u pláže, objevily jsme nádhernou trasu z Milfordu do Takapuny kolem pláže, která mi vždy zlepšila náladu. Koupily jsme si auto (a bydlení v jednom) na cestování. Blýskalo se na lepší časy. Užily jsme si parádní výlet na sever od Aucklandu a byly nadšené tamní přírodou.
3. DŮVĚŘUJ, ALE PROVĚŘUJ.
Nenastartovaly jsme auto, ani kabely nezabraly, voláme tedy odtahovku a loučíme se s víc jak týdenní výplatou. Přiznávám, že jsme auto koupily bez jakékoliv technické prohlídky. Byly jsme naivní a důvěřivý, viděly jsme, že funguje, prodávající pár byl velmi sympatický, s koupí jsme neváhaly. Prostě dvě holky, co o autech nic neví, ale je to pro nás ponaučení pro příště.
4. LIMITY TĚLA I MYSLI JSOU MNOHEM DÁL, NEŽ SI DOKÁŽEŠ PŘEDSTAVIT.
Když jsem dříve slyšela příběhy lidí, kteří jedou do zahraničí a chodí do dvou a více prací, aby si co nejvíce našetřili, nechápala jsem to a říkala si, že to by se mi asi nelíbilo. Nakonec jsem do toho taky spadla, i přesto mě pracovní život bavil. Energii mi dodávali noví přátelé a lidé, kteří pravidelně chodili do baru, kde jsem pracovala. Práce byla prostě moje radost i zábava. O to víc jsme si vážily volných dnů a vždy si je užily naplno–dvoudenní výlety do přírody s přespáním v autě, pozorování Super Moon, snídaně v trávě, vinařský výlet na Waiheke, túry bez lidí…
5. BAV SE HODNĚ S LIDMI A POMÁHEJ DRUHÝM.
Ségra byla při práci v kavárně fakt šikovná na sbírání pozvánek k ubytování. Díky ní a pohostinnosti a laskavosti kiwáků jsme několikrát spaly zadarmo. A ne na ledajakém místě! Jednou třeba u Thoma v Russellu s tímto výhledem:
Podruhé u Anne v Nelsonu, kam jsme přijeli i s našima, ona nás s nadšením přivítala, připravila pohoštění, povídali jsme si do pozdních hodin, a při odjezdu nám ještě nabalila spoustu jídla a pití. Říkala nám, že v mládí často cestovala stopem a byla vděčná, když jí někdo nabídl střechu nad hlavou, takže se to teď snaží oplácet ostatním cestovatelům.
6. BOHATÝ NENÍ TEN, KDO MÁ VŠECHNO. ALE TEN, KDO POTŘEBUJE MÁLO, ABY BYL ŠŤASTNÝ.
V únoru proběhla velká změna plánu, místo návratu do práce jsme se rozhodly ještě cestovat. Bez plánu. „Just go with the flow.“ Střídaly jsme spaní v autě, ve stanu, někdy i v karavanu. Probouzely jsme se při východu slunce, navštěvovaly místní farmářské trhy, cvičily jógu, chodily po horách, četly knížky, večeřely s výhledem na jezero nebo na hory a večer chodily brzo spát. Neměly jsme téměř nic, nevěděly jsme, kde večer budeme spát, ale nic nám nechybělo.
Chtěly jsme zastavit čas, protože jsme v tu dobu byly nejšťastnější na světě.
7. DÁVEJ VÍC NEŽ BEREŠ. VRÁTÍ SE TI TO.
Týden jsme bydlely v karavanu na farmě ve Wanace. Před spaním jsme plánovaly na další den výlet do Queenstown. Všimla jsem si, že na FB skupině někdo hledá odvoz z Wanaky do Queenstown, říkám ségře, napíšeme mu nebo na to kašlem? Pav bez váhání „jasně, napiš mu. Be kind“. A tak jsme se setkaly s Chuckeym. Než jsme se vydaly na cestu, pozval nás do nádherného domu, který zrovna fotil pro nějakou promo akci, takže jsme se vykoupaly s výhledem na jezero Wanaka. S Chuckeym jsme si cestou skvěle pokecaly a později se znovu potkaly v Christchurchi. Navíc je pro nás dodnes zdrojem inspirace a motivace, jak dělat věci jinak, po svém.
8. HE TĀNGATA. LIDÉ, LIDÉ, LIDÉ. VAŽ SI TĚCH DOBRÝCH.
V březnu jsme se rozhodly usadit se v Christchurchi. Po pár návštěvách strašných squatů jsme sehnaly super dům s úžasnýma spolubydlícíma hned vedle obrovskýho parku. Žilo se nám tam krásně, i když už jsme nebydlely pár minut od pláže, slunce nevylezlo každý den a nepodnikaly jsme tolik výletů. Bylo to především díky našim skvělým spolubydlícím, kolegům, z kterých se stali přátelé a každodenním zákazníkům, kteří udělali každý den hezčím. S úsměvem jde totiž všechno líp. Žily jsme si tam opět náš pohodový zélandský pracovní život.
9. ŽIJ TADY A TEĎ. PŘÍTOMNOSTÍ.
V dubnu byl pro mne silným zážitkem jógový víkend v útulné dřevěné chatce uprostřed Hamner Springs. Sešlo se nás osm žen, které se před tím neznaly. Víkend byl naplněn cvičením jógy, dlouhými procházkami v lese, společnou přípravou dobrého jídla a meditací. Večer jsme si povídaly u zatopeného krbu se sklenkou červeného, hodně se smály, bavily se o všem možném i nemožném, a prostě se sdílely. Celý víkend pro mne představoval ideální obraz toho, jak si představuji umění „mindfulness“.
10. ENJOY THE JOURNEY.
Jely jsme více než 400 km abychom (konečně) viděly nejvyšší horu Mt Cook, celou cestu svítilo sluníčko a vypadalo nadějně, že tentokrát nám to vyjde a Mt Cook se ukáže v celé kráse. Asi 20 km před cílem se počasí zkazilo, byla mlha, foukalo, pršelo a my jsme opět nic neviděly. Druhý den úplně to stejné. Ještěže ty výhledy cestou byly nádherné → užívej si cestu, pohyb, proces, NE pouze výsledek.
11. SNY SE PLNÍ. VĚŘ TOMU A JDI SI ZA TÍM.
První naší zastávkou po opuštění Zélandu bylo australské Sydney. Navštívit Austrálii bylo mým snem tak od 12-ti let, ani nevím, jestli jsem někdy opravdu věřila tomu, že se tam podívám. Najednou jsem přistála v Sydney, fotila se u Opery, procházela se kolem Manly Beach, bydlela s výhledem na přístav a snídala toast s vegemite (což není úplně výhra).
12. ZLATÝ ČECHY. BUĎ VDĚČNÁ ZA TO, KDE JE TVŮJ DOMOV.
Během pobytu na Zélandu jsem často myslela na to, že tam spoustu věcí funguje mnohem lépe, jednodušeji, lidé si více pomáhají, jsou přátelští a pozitivně naladěni. Dlouho se mi nechtělo vracet domů. Po přistání na Bali jsem rychle spadla z obláčků a uvědomila si, že se přece u nás žije dobře. Nemá cenu být nešťastná z toho, že nejsme nejlepší zemí k životu, stačí si uvědomit, že patříme k těm lepším a desítky zemí jsou na tom mnohem hůře. Když jsem byla na Bali, kde jsou šílené dopravní zácpy, nic tam nefunguje, všude je neskutečný binec, odpadky, smrad, v kohoutku neteče pitná voda, tehdy jsem se začala těšit domů!
13. PENÍZE, NEBO ŽIVOT?
Po přistání v Singapuru jsme první minuty byly doslova ohromené, jak je tam čisto, uklizené ulice, vše hezky uspořádané atd. Nejprve jsem si pomyslela “konečně opět v civilizaci”. Prvotní nadšení dlouho nevydrželo. Při každé návštěvě restaurace/kavárny/obchodu jsem si všimla, že se na nás nikdo neusmívá. Jeden den jsme strávily s místním klučinou, který nám toho hodně pověděl o místních lidech. Přestože žijí v nádherném, čistém, moderním městě, většinu času tráví zavření v práci, aby si mohli dovolit drahé nájmy, nejlepší školy pro děti, zubaře, pokojské atd. Tak co je lepší? Nablýskaný Singapur s chodícími roboty nebo špinavé Bali s lidmi, kteří se radují ze života?
Pro mě zlatý střed, Česko.
